Starship

Kořeny programu sahají k návrhům meziplanetární dopravy, které SpaceX veřejně ukazovala od poloviny 10. let. V roce 2016 představila systém ITS, o rok později menší BFR a v roce 2018 architekturu pod jménem Starship. Základní myšlenka se nezměnila: velký ocelový druhý stupeň má na orbitě fungovat jako nákladní loď, tanker, obytný prostor i lunární přistávací modul; Super Heavy jej má opakovaně urychlovat ze Země. Měnily se ale rozměry, motory, materiály, počet motorů i způsob návratu. Přechod z uhlíkových kompozitů na nerezovou ocel otevřel cestu k levnějším a rychlejším prototypům ve Starbase.

První hmatatelnou zkouškou byl Starhopper — nízký, hrubě působící demonstrátor s jediným motorem Raptor. V roce 2019 provedl krátké zážehové a výškové lety a ověřil základní řízení motoru na metan a kapalný kyslík. Následovaly plnohodnotnější lodě SN8 až SN15. Jejich výškové lety otestovaly výstup, přečerpání paliva do přistávacích nádrží, aerodynamický „belly-flop“, překlápění a motorické přistání. SN8 a SN9 tvrdě dopadly, SN10 po přistání explodovala a SN11 byla ztracena v oblacích; SN15 v květnu 2021 poprvé dokončila celý profil a měkce přistála. Série ukázala, proč SpaceX staví mnoho prototypů: každý odhalil konkrétní slabinu dříve, než se přešlo k orbitální sestavě.

Dne 20. dubna 2023 odstartovala poprvé kompletní sestava Starship a Super Heavy. První integrovaný let skončil po ztrátě více motorů a aktivaci systému ukončení letu, ale prověřil startovní rampu, řízení 33motorového boosteru a chování obří sestavy při skutečném letu. Druhý let přinesl horké oddělení stupňů: horní Starship zažehne motory ještě nad pracujícím Super Heavy, čímž se ušetří hmotnost klasického mezistupně. Další lety postupně posouvaly hranice od rychlosti a návratu přes zkoušky dveří nákladového prostoru, znovuzažehnutí motoru ve vesmíru a průlet atmosférou až k přesnějším přistávacím manévrům.

Zlomový okamžik přišel při Flight 5 13. října 2024. Super Heavy po návratu k rampě provedl přistávací zážeh a věž jej zachytila mechanickými rameny. Nejde o efektní náhradu přistávacích nohou: zachycení má umožnit rychlé vrácení boosteru přímo do místa obsluhy a zmenšit mrtvou hmotnost rakety. Horní stupeň při stejném letu dokončil řízený návrat do Indického oceánu. Následující testy zároveň ukázaly, že reusability není jediný manévr. K rutinnímu provozu je nutná opakovatelná spolehlivost motorů, tepelného štítu, klapek, nádrží, komunikace, rampy i samotného zachycení.

Starship používá palivo methalox — kapalný metan a kapalný kyslík — a motory Raptor s uzavřeným full-flow staged-combustion cyklem. Super Heavy V3 má 33 motorů Raptor 3; horní Starship nese šest, kombinaci motorů pro atmosféru a vakuum. Nerezová konstrukce dobře snáší kryogenní teploty a vysoké tepelné namáhání, ale návrat chrání hlavně tisíce keramických dlaždic na břišní straně lodi. Čtyři klapky řídí loď při hypersonickém sestupu. Starship tedy není klasická vícestupňová raketa s oddělenou kabinou: horní stupeň musí umět být současně rychlým stupněm, kosmickou lodí, nákladovým prostorem i návratovým tělesem.

Verze V3, která debutovala při Flight 12 v květnu 2026, přenáší poučení z předchozích letů do nové konstrukce. SpaceX uvádí silnější a zjednodušené Raptory 3, přepracované grid finy, integrovaný hot stage, novou rampu Pad 2 a systémy pro dlouhé pobyty ve vesmíru. Patří sem lepší práce s kryogenními pohonnými látkami, dokovací prvky a přípojky pro přečerpávání paliva mezi loděmi. Flight 14 dne 28. září 2026 poprvé dosáhl oběžné dráhy Země a vypustil 26 družic Starlink V3. Kvůli předčasnému vypnutí jednoho vakuového Raptoru byl orbitální pobyt zkrácen; loď provedla deorbitační zážeh a řízeně dosedla v severním Pacifiku. Orbitální doprava nákladu je tak prokázaná, plná a rychlá znovupoužitelnost obou stupňů však dosud nikoli.

Dlouhodobý plán má několik navazujících vrstev. Nejbližší praktické využití je vypouštění velkých dávek Starlinků na nízkou oběžnou dráhu. Pro Měsíc má vzniknout tanker Starship, depot a lunární Starship HLS; několik tankerů by nejprve doplnilo palivo lodi, která pak odletí k Měsíci. NASA vybrala HLS pro Artemis, ale tento řetězec vyžaduje ještě prokázat orbitální doplňování, dlouhodobé skladování kryogenního paliva a bezpečný provoz. Mars je ještě vzdálenější cíl: vyžadoval by stovky tun nákladu, opakovaná tankování na orbitě, vstup do atmosféry Marsu a výrobu návratového paliva na místě. Jsou to plány, nikoli hotové schopnosti — právě proto jsou dnešní zkušební lety důležité.